Ve středu 20. března se divadelní kroužek díky představení Palubní deník Hanzelky a Zikmunda v Městském divadle Zlín dostal za hranice naší země i naší doby. Prostřednictvím vzpomínek našich nejvýznamnějších cestovatelů jsme projeli Tatrou 87 snad všechny kontinenty, uháněli jsme pouští a horami, pluli jsme po moři. V zahraničí jsme se setkali i s českými rodáky. Proletěli jsme s Hanzelkou a Zikmundem nejen svět, ale prošli jsme křížem krážem i naše dějiny. Každý mezník v historie Československa totiž více či méně zasáhl i naši cestovatelkou dvojici. Seznámili jsme se blíže s dobou protektorátu, koncem 2. světové války, nástupem komunistů k moci, ale i Sametovou revolucí a okupací. Ve druhé části příběhu se odvíjí život Hanzelky a Zikmunda po roce 1968. Z Prahy do Gottwaldova, z Gottwaldova do Prahy přichází dopisy plné naděje na další cestu. Cestovatelé v pokročilém věku se už však na další dlouhou cestu necítí, a tak se snaží alespoň své zážitky vydat knižně, což jim není režimem dovoleno. Kamarádi od školy, nadšení cestovatelé a objevitelé, kteří hlásali myšlenku "Život je přesný součet náhod", se ale musejí v roce 2003 rozloučit. Jiří Hanzelka umírá, a tak končí jeden neskutečný život a konec cestovatelských nadějí.
Představení, na kterém se podílel i 94letý Miroslav Zikmund, bylo zajímavě zpracováno. Děj trval skoro 3 hodiny. Tušili jsme, že se naši žáci trochu ztrácí. Přece jen doba po 2. světové válce je pro ně dosti vzdálená. Odměnou za jejich výdrž a perfektní společenské chování jim byla beseda s režisérem, tvůrci i herci inscenace. I když nás po skončení představení zbylo jen po skromnu, besedu jsme si užili. Naši mladí divadelníci se nebáli ptát. Zajímalo je, jak dlouho jim trvalo hru nastudovat, líbily se jim kostýmy, ale také diskutovali s panem ředitelem o tom, co pro ně bylo těžší na pochopení. Na závěr besedy jsme byli vyzváni, abychom si prohlédli divadlo z jeviště. Ihned jsme příležitost využili a nechali jsme se i s herci zvěčnit. Ještě nikdy neměli naši žáci takovou možnost mluvit tváří v tvář s herci, režisérem nebo samotným ředitelem divadla. Bylo to pro nás zajisté inspirativní a neopakovatelné. Myslím, že to byla pěkná tečka za divadelním kroužkem v tomto školním roce. Při zpáteční cestě domů se již hromadily rezervace jezdit do divadla i v příštím roce.
Závěrem bych chtěla poděkovat všem divadelním nadšencům, kteří s námi letos absolvovali Staré pověsti české, Sen noci svatojánské, Starce na chmelu a Palubní deník Hanzelky a Zikmunda, za příkladné chování a jejich zájem o kulturu. Nebojím se, že bychom příští rok do Městského divadla Zlín za předplatným nevyjeli.
