06.03.2007
Anne Adhiambo
Fotografie z Rusinga Island jsou v části galerie - adopce. Uvidíte tam i fotografii Aničky. Dopis, který jsme obdrželi od slečny Katky Kubíkové, která celou adopci zaštiťuje:"Novinky z Rusinga Island ! Je to již rok, co byla zahájena výstavba komunitního centra „Ostrov naděje“ na Rusinga Island. Ti, kterým se dostalo do ruky poslední číslo novin Narovinu, již jistě vědí, že stavba budov proběhla v neuvěřitelně rekordním čase a za přijatelných finančních nákladů. Že první děti nastoupily do mateřské školy, která je součástí centra, již v květnu 2006. Taktéž jste se mohli dočíst, že na podzim roku 2006 proběhla úspěšně elektrifikace fotovoltaickými systémy a to díky projektu Elektřina ze Slunce pro školy v Keni, který byl hrazen českou vládou v rámci oficiální české zahraniční rozvojové spolupráce. A teď jsme tady opět s novými zprávami z Rusinga. V únoru 2007 proběhla další cesta do Keni, tentokrát velmi krátká, nicméně úspěšná. Hlavní náplní cesty bylo zajištění zdroje nezávadné vody pro komunitní centrum Ostrov naděje, nicméně se podařilo absolvovat i další aktivity. Hned druhý den po příletu Nairobi jsme absolvovali prohlídku škol Kimende Prestige Academy a Liberty Community School and Centre a to společně se zástupci českého Ministerstva zahraničních věcí, Ministerstva životního prostředí a pracovníkem české ambasády v Nairobi. Jeli jsme se podívat, jak slouží instalované fotovoltaické systémy a počítače, které byly instalovány právě v rámci projektu Elektřina ze Slunce pro školy v Keni. Dostalo se nám jako obvykle vlídného přijetí, zjistili jsme že vše funguje tak jak má a děti nás odměnily širokými úsměvy. Tím spíše, že jako pozornost od zástupců našich ministerstev dostaly školní pomůcky a do každé školy dva fotbalové míče - pro dívčí i chlapecké družstvo. Bezprostředně po návštěvě jsme absolvovali cestu do Kisumu, třetího největšího keňského města. Vše probíhalo nadmíru úspěšně, autobus měl na odjezdu z Nairobi zpoždění pouze 2 hodiny, a tak jsme v dopoledních hodinách dorazili do Kisumu. Po sprše, která byla skutečně nezbytná jsme vyrazili do místního obchodu s vodoinstalačním materiálem, kde jsme nakoupili hadice, polyetylenové tanky a množství fytinek, přibalili rýče, motyky a krumpáče, objednali odvoz a v rámci vytěžování se ještě na náklaďák naložily matrace do sirotčince a poté byl Joash vyslán s řidičem aby náklad dovezli v pořádku až na Rusinga Island. To se také podařilo, s náklaďákem jsme se potkali ve Mbitě, kam jsme dorazili dvojkombinací matatu – loď ve večerních hodinách. Přes velice špatný stav okružní komunikace, která dostala zabrat v závěru roku 2006 při mimořádně silných deštích jsme jako zázrakem nakonec dorazili všichni včetně materiálu na Rusinga. Vzbudili jsme se do nedělního rána, zalitého únorovým sluncem. Spousta materiálu – těžké čerpadlo, složený solární vařič, filtry a nářadí jsme měli stále u sebe a potřebovali všechen materiál dopravit do centra, které je od Joashova domova, kde jsme bydleli, vzdáleno asi půl hodiny chůze. Protože věci byly těžké, bylo rozhodnuto, že se pojede rybářskou lodí. Nejdříve ale bylo potřeba dopravit těžká zavazadla k jezeru – cca 200 m od domu. Zatímco mužská část výpravy řešila, jak tam dopravíme těžké čerpadlo, které jeden dospělý chlap těžko unesl, naložila si bednu i s čerpadlem na hlavu Jane – Joashova manželka a matka devíti dětí a s ladností gazely odkráčela směrem k loďce, kam náklad elegantně složila. S ostatními zavazadly to bylo podobné. Většinu věcí jsme tedy měli na místě už v neděli, zbývalo ještě dokoupit a dopravit betonové skruže jako výstroj kopané studny. To se jako zázrakem podařilo během pondělka a pak už nic nebránilo, abychom se krůček po krůčku přibližovali k cíli naší cesty. V očích některých skeptiků sice šly práce příliš pomalu, ale myslím si, že všichni dělali co mohli a ve čtvrtek na sklonku dne jsme opouštěli Areál Ostrova naděje, kde byla vyhloubena téměř pětimetrová studna, bylo položeno 150 metrů podzemního potrubí a zatím provizorně instalovány 2 tanky na vodu o objemu 10m3 včetně filtrů. Definitivní osazení bude provedeno až poté co se vytvoří betonový fundament (dle zpráv s ostrova necelý týden po našem příjezdu se na tom již pracuje). Opět jsme si ověřili, že bez žen by to nešlo a to tehdy, když jsem před dokončením studny požádala, aby parta chlapů odnesla ke studni těžké kamenné bloky. Asi mi špatně rozuměli – k mému údivu jsem po chvíli zahlédla zástup žen, které nesly šutry na hlavách a téměř tanečním krokem odtančily ke studni. Realizace první etapy projektu zásobování vodou se mohla uskutečnit díky laskavé pomoci společností VanGansewinkel, která poskytla finanční prostředky na nákup materiálu a cestovné a společnosti Gryf HB s.r.o., která zajistila realizaci prací na místě. V roce 2007 se předpokládá další rozšíření projektu tak, aby nezávadnou pitnou vodu mohla využívat i širší okolní komunita. Za celou dobu co jsme strávili v podstatě na jednom místě – v areálu komunitního centra „Ostrov naděje“ jsme měli možnost nadechnout úžasnou atmosféru tohoto místa a vnímat tu obrovskou změnu, která se tu udála. Pamatuji si, jak jsme při mé první návštěvě ostrova na jaře 2003, (mimochodem tou dobou se zrodil v našich hlavách projekt komunitního centra) navštívili Humanistickou mateřskou školu. Učilo se tenkrát v jedné malé hliněné chaloupce s malým okénkem, děti seděly na hliněné podlaze, bez pomůcek, obrovskou pomocí bylo vždy těch pár sešitů a tužek ze sbírek v ČR, které jsme dovezli. A teď – posuďte sami. Příjemné a čisté prostředí, učitelé mají individuální přístup k jednotlivým žáčkům, ti postupně zvládají úlohy od nižšího stupně obtížnosti až k těm více obtížným. Ti nejpilnější žáčci, kteří již v lednu nastoupily do první třídy zvládají čtení v angličtině, rozeznávají číslice a jsou schopni správně ukázat a pojmenovat všechny africké státy. Nevěřila jsem vlastním očím a opět jsem si vzpomněla na hlasy skeptiků, kteří rádi kritizují rozvojové země …. Mezi vyučovacími hodinami mají děti možnost pohrát si ve stínu stromů, zazpívat písničku, zatančit, odpočinout si. Co je ale velmi důležité – dostávají i oběd a po „o“ jsi jsou na chvíli zdřímnout. Sice zatím jen na betonovou podlahu učebny, ale věříme, že brzy budeme moci zakoupit malé matrace nebo alespoň rohože pro vydatnější odpočinek. Snažila jsem si zapamatovat děti z adopce, které tuto školu navštěvují, ale věřte mi, v té záplavě čokoládových hlaviček a stejných školních uniforem je to prakticky nemožné. Takže alespoň shrnutí pro adoptivní rodiče, které mají své děti v této školce – věřte, že se jim daří dobře a že se jim dostává maxima co se dá. A že jsou šťastné ! A co dále? Dokončuje se zařízení areálu, aby i kuchyň s jídelnou a ubytovna pro sirotky mohly zahájit provoz. Je připraven projekt zdravotního střediska a je připraven český lékař (i s pracovním povolením !!!) , který chce zahájit lékařskou praxi alespoň v improvizovaných podmínkách malé ošetřovny, která je umístěna v jedné z budov sirotčince. Místní komunita je natolik nadšena výsledky dětí v mateřské škole, že chce stavět základní školu. První třída – byť v improvizovaných podmínkách už zahájila v lednu výuku."