Nadějná spisovatelka - 1. místo v literární soutěži

„Doufám, že Vás mohu pozvat na slavnostní vyhlášení, které se bude konat za přítomnosti poroty ve čtvrtek 13. prosince…“ přišlo v dopise na základní školu. A tak jsme vyrazily. Barča Broklová se zúčastnila literární soutěže „Spěchej pomalu“, kterou již 6. rokem pořádá SOŠ Luhačovice. Letos bylo do soutěže zasláno celkem 116 prací z 27 škol Zlínského kraje. Členy poroty byli nejen tamní učitelé českého jazyka, ale i významné osobnosti z literární branže Jan Cimický, který osobně předával ceny, a Jiří Žáček, který sice nebyl přítomen osobně, ale spojili jsme se s ním alespoň telefonicky na začátku akce. Zaslané a vybrané práce byly rozděleny do dvou kategorií – 8. ročník a 9. ročník. Každá kategorie měla další 3 příčky ocenění, konkrétně – čestné uznání, které získalo 6 nadějných spisovatelů; zvláštní ocenění, kdy bylo oceněno dalších 5 mladých tvůrců; a v neposlední řadě následovalo soutěžní umístění prvních tří míst. Porota nás pěkně napínala. Jak už to bývá, vyhlášení začalo od 3. místa, o 2. místo se dělily 2 tvůrkyně, tudíž vyhlašování bylo o to napínavější. Sedíme, posloucháme a stále neslyšíme jméno Barbora Broklová, ZŠ St. Město. To nejlepší nakonec? Samozřejmě. Nejenže už nám po vyhlášení dvou druhých míst bylo jasné, jak Barča dopadla, ale p. ředitelka tamní SOŠ začala nejprve čtením úryvku výherního příběhu „Hvězda, co nikdy neuhasne“ a mně se znovu spustil v hlavě film tohoto příběhu. Barčina myšlenka, nápaditost, podání příběhu a dynamická struktura textu byla patřičně oceněna 1. místem. A tak si Barča vyrazila nejen pro diplom a odměnu, ale i pro potřesení si ruky snad se svým budoucím kolegou ve spisovatelské branži Janem Cimickým. Tímto Barči moc gratulujeme a přejeme jí další spisovatelské úspěchy. Její příběh si budete moct přečíst v dalším čísle školního časopisu. Vřele doporučuji. A co na to říká naše výherkyně? Když mi paní učitelka přečetla pozvánku na vyhodnocení, projel mnou hřejivý pocit radosti. Těšilo mě, že mou práci mohl číst a dávat mi rady i někdo jiný než moji běžní čtenáři – kamarádky, rodiče, sourozenci a učitelé. Jednou bych opravdu chtěla vydat knížku, je to můj velký sen už několik let. Bylo by úžasné vykračovat si po městě a za výlohou knihkupectví spatřit své jméno na obálce některé z knížek. Samozřejmě ne vždy se daří, a tak některé mé výtvory za mnoho nestojí, ale vědomí, že jiné moje povídky se opravdu někomu líbí, jsou čteny s upřímnou zaujatostí a nevzbuzují ve čtenáři nudu, dodává mému dětskému snu úplně jiných rozměrů.